Psychiatrie

 
 
Zakladatelem moderní psychiatrie je Emil Kraepelin(1856–1926), který definoval prvou nosologickou jednotku (nemoc), kterou nazval dementia praecox, což lze přeložit jako „předčasné zblbnutí“. Dnes jsou podobné symptomy považované za typické pro schizofrenii.

Učiteli mu byli slavní psychiatří té doby: Paul Flechsig (1847–1929), Wilhelm Heinrich Erb (1840–1921) a Bertrand von Gudden (1824 - 1886, osobní lékař krále Ludvíka II. Bavorského, s nímž zahynul rozšířenou sebevraždou utonutím v Stamberském jezeře při projížďce na jezeře). Významně ho ovlivnil zakladatel psychologie jako samostatné disciplíny Wilhelm Wundt (1832–1920).

„Dementia praecox“ čili pozdější schizofrenie (schizofrenní psychóza) se vyznačovala průběhem se střídáním atak a remisí a někteří pacienti měli období remisí charakterizované postupným chátráním, úbytkem vztahů a zhoršením běžného fungování. Proti našim zkušenostem o léčitelnosti schizofrenie (ty nám m.j. dává možnost ovlivnit schizofrenie psychofarmaky) stojí jeho představa o její neléčitelnosti a špatné prognóze, jež se ukázala jako nepravdivá. Název schizofrenie vytvořil Eugen Bleuler (1856–1926) a používal ho v plurálu (titul jeho kniky: Dementia praecox oder die Gruppe der Schizofrenien, D.p. neboli skupina schizofrenií). Domníval se, že se jedná o celou řasdu duševních nemocí, které si jsou podobné v příznacích, ale stojí za nimi různé patologicko anatomické a patofyziologické procesy mozkové. V otázce léčebného ovlivnění nemoci nebyl ani zdaleka tak skeptický.

Druhou jednotkou podle Emila Kraepelina byla maniodepresivní psychóza (dnes rekurentní alias periodická depresivní porucha a bipolární porucha), jež se projevují obdobími (fázemi) manie nebo deprese, mezi nimiž jsou dokonalé remise. Rozdělení duševních poruch na schizofrenii a maniodepresivní psychózu se označuje jako kraepeliánská dichotomie a je platné dodnes.

Alois Alzheimer popsal demenci na případu „Augusty D.“ tato forma demence se dnes označuje jako DAT (demence Alzheimerova typu) nebo morbus Alzheimer a představuje „tichou epidemii“) 21. století. Arnold Pick (1851–1924), profesor německé psychiatrické kliniky popsal m.j. formu frontotemporální demence nazvano morbus Pick.

Konečným důkazem, že psychiatrie patří do medicíny byl průkaz infekčního původu progresivní paralýzy. Poznamenejme, že progresivní paralýza je konečným stádiem syfilis (pro postižení centrální nervové soustavy syfilidou používáme termín neurosyfilis). Infekční agens, bakterii Trponema pallidum (Spirochaeta pallida) prokázal Fritz Schaudinn (1871–1906), jak konstatováno, jeho objev představoval revoluci v psychiatrii a její jednoznačnou příbuznost a zařazení do medicíny.
MALÁ PSYCHIATRIE VELKÁ PSYCHIATRIE
neurózy psychózy
úzkost a výsledky jejího zpracování: psychické ataky, obsese a kompulze, fobie halucinace, bludy, patické forie a psychomotorické příznaky
psychoterapie jako hlavní metoda hlavní metoda je léčba psychofarmaky
psychofarmaka jen jako podpůrné prostředky, někdy bez psychofarmak psychofarmaka jako prostředek, komplexní terapie včetně psychoterapie jako prostředek
Z ostatních lékařských oborů má nejvíce styčných bodů neurologie, která se také zabývá nervovou soustavou včetně mozku, z nelékařských oborů je jí nejblíže klinická psychologie, se kterou také psychiatrie úzce spolupracuje jak při léčbě (psychoterapie a poradenství), tak při diagnostice.